Kamarád Petr si vymyslel dvoutýdenní pochod smrti skandinávskou divočinou a já jsem se v záchvatu ztráty pudu sebezáchovy rozhodla přidat. Měli jsme jet čtyři, ale bohužel jsme pár dní před odjezdem začali připomínat pacienty polního lazaretu.
Den 55 – Ni choroba…
Můj kašel dovezený z Bosny nepolevoval ani přes plato prášků, teplé zábaly a půl lahve medoviny. Peťova rýmička se navzdory lahvi slivovice změnila v řádnou chřipečku a Aďa by se svým zánětem šlach došla sotva na nádraží.
Já jsem se ale rozhodla, že to nevzdám a místo cucání Müllerových lišejníkových pastilek radši pojedu okusovat skutečný lišejník. Když už máme koupené letenky do Stockholmu i jízdenky na vlak na daleký sever. Můj parťák Pepa navíc prohlásil, že se z nedávné výpravy do Norska vrátil ve výborné kondici a klidně ponese část mého nákladu, abych ho nezdržovala.
Den 56 – Ni král…
Varovali mě, že jedu za polární kruh, že tam bude zima, že bych se měla pořádně obléct… Takže první věc, kterou jsem po příjezdu do Stockholmu musela shánět, byly sluneční brýle. Čas do odjezdu polárního expresu jsme využili na prohlídku města ve snaze rozměnit si nějakou hotovost. Bohužel i v malém zmrzlinovém stánku u pobřeží brali pouze karty. Inu pokrokový nárok, ale zmrzlina přišla k chuti.
V jeden moment nám cestu zkřížila skupina lidí v oblecích doprovázená ochrankou. Napřed jsem si říkala, co je to za cirkus, proč normálně nemůžeme projít, že nás nějací úředníci přece nezajímají. Až pak nám kolemjdoucí týpek vysvětlil, že jeden z kravaťáků byl švédský král.
Pak jsme se šli podívat do národního muzea, jestli tam náhodou taky mají plejtváka. Nemají. Zato tam mají tapiserii ukradenou ze sbírek Rudolfa II., alibisticky označenou jako „válečné reparace“.
Den 57–63 – Ni déšť, ni sníh….
Druhý den jsme dojeli nočním vlakem na sever, kde už jsem využila i teplé části své výbavy. Opakovaně jsme tu zažívali všechna roční období, často během jednoho dne. Teploty se celou dobu pohybovaly sotva pár stupňů nad nulou (občas i pod), každou chvíli foukal ledový vítr, skoro každý den aspoň chvíli pršelo a místy dokonce sněžilo.
Vyrazili jsme od zastávky Abisko Turiststation po Královské cestě (Kungsleden) na jih. Stanovat se tam může všude, pitné vody je kolem tolik, že někteří lidi nechodili ani s lahví, jen s mističkou na nabírání, a převýšení je prakticky nulové. Prostě bezpečná pohodová procházka, jen příště vyrazíme o něco dříve než začátkem září, abychom si ušetřili rozmary počasí.
Vítr o nárazech skoro 25 m/s v kombinaci s deštěm nám bohužel zabránil vylézt na nejvyšší horu Kebnekaise. Já jsem sice praštěná, ale když se do mě opírá takový vítr, že nemůžu udělat krok dopředu, tak si ten 9hodinový pochod s nastoupáním 1300 výškových metrů radši odpustím.
Správce jedné chaty nám pak říkal, že jsme blázni, že jsme o výstupu byť jen uvažovali. Ta hora tu přece bude pořád, tak si můžeme počkat na lepší podmínky. Aspoň jsem se ale vykoupala v ledové řece za polárním kruhem. Studený, ale vskutku osvěžující zážitek.
Jinak je sever Švédska naprosto nádherný. Celé dny putujete podél řek a jezer nekonečnými údolími, potkáváte víc sobů než lidí a cpete se spoustou borůvek a hub.
Den 64–65 – Ni jezera…
Na závěr výletu jsme si dokonce jedno jezero převeslovali v malé loďce (přesněji řečeno Pepa vesloval, já navigovala), navzdory varování, jak je to nebezpečné a že máme jet radši motorovým člunem. Jenže člun měl jet až druhý den a stál 150 švédských korun na osobu. A navíc vypadal úplně stejně jako naše loďka, jen měl motor, takže mi nepřišel o nic bezpečnější.
Další varování přišlo ohledně cesty směrem do civilizace – prý se tam rozhodně nedá stopovat. Šli jsme po silnici asi 20 minut, než jsem stopla první auto, které jelo kolem a mířilo přesně na místo, kam jsme potřebovali. Jsou tady ta varování obecně nějaká přehnaná.
Den 66 – Ni platební terminály…
Jediný problém Švédska je, že se tu skoro nedá platit hotově. O našich téměř 1500 švédských korun určených na převozy a autobusy nikdo nestál. Nakonec se nám je překvapivě podařilo udat ve Stockholmu v obchodu s alkoholem. Koupili jsme si dvě lahve vína a šli na ostrov Djurgården, kde jsme chtěli navštívit muzeum s lodí Vasa, která 333 let ležela na dně moře.
Po vypití obou lahví jsme usoudili, že ten správce chaty měl recht a stejně jako na nás do příští návštěvy počká Kebnekaise, počká i ta loď. Naproti tomu obchod s alkoholem zavírá už v sedm a my bychom ještě potřebovali utratit nějaké peníze. Kupodivu se ve Švédsku dost dobře pije.
Během celého putování jsem došla k závěru, že v příštím životě chci být švédský důchodce, celý čas trávit v pleteném svetru na horských chatách, popíjet víno a chodit na výlety. Nečekala jsem to, ale ze všech výletů, které jsem letos podnikla, se mi nakonec ve Švédsku líbilo nejvíc.
Další části
Evropské prázdniny 2021 I. – Polsko
Evropské prázdniny 2021 II. – Ukrajina
Evropské prázdniny 2021 III. – Rumunsko
Evropské prázdniny IV. – Z Maďarska, přes Itálii do Slovinska
Evropské prázdniny V. – Bosna a Hercegovina