Ve druhém díle letního vlakového putování mířím na Ukrajinu. Ve Lvově se potkám s kamarádkou Káťou a společně vyrazíme do Karpat dobít nejvyšší vrchol Hoverla.
Den 8 – přejezd na Ukrajinu
Cestování v době předcovidové bylo trapně jednoduché. Prostě jste v Řešově nasedli do přímého vlaku do Lvova a bylo. Teď vlak končí v hraniční stanici Medyka, kde není nic kromě nádraží a parkoviště, a dál je to velká neznámá. Usoudila jsem však, že to Ukrajinci musí mít nějak pořešené, tak že dojedu na hranice a uvidím.
A taky že jo. Zatímco fronta aut se táhne několik kilometrů, pěšky nás od vlaku šlo přes hranice šest.
Paní u přepážky se akorát zeptala, kam jedu, ověřila si, že v sobě nemám Sputnika a řádně jsem zaplatila ukrajinské covidové pojištění (mimochodem, to je jak nové vízum čili jednoduchý prostředek, jak na cizincích rýžovat peníze), a šla jsem.
Za hranicemi mě milá Ukrajinka nasměrovala na „autobusové nádraží“, což bylo takové parkovišťátko s budkou, ale stál tu autobus s nápisem Lvov! Až se nás naskládal rozumný počet, řidič vyrazil.
Při placení jsem řidiči rozuměla, že po mně chce 283 hřiven. Zdálo se mi to za 80 km trochu hodně, asi nějaká příhraniční přirážka. Až když jsem mu podala dvě dvoustovky, on se zatvářil vyděšeně a začal mi vracet spoustu bankovek, jsem pochopila, že říkal 83. Z radosti jsem si vzápětí za ušetřené peníze koupila nanuk. A pak dvě večeře. Ukrajina je prostě super.
Den 8–10 – Lvov
Já na to možná nevypadám, ale jsem vcelku nesmělý člověk, který se nerad baví s cizími lidmi. Jenže zároveň když si nedávám pozor, působím přístupně a přátelsky, takže se cizí lidi rádi baví se mnou.
Dnes jsem tak zjistila, že Lvov je zřejmě novým centrem digitálních nomádů, protože jsem během hodiny na hostelu potkala 3. Američana, co má eshop, žije v Asii a sem jezdí na léto, a pak nezávisle na sobě dva copywritery z Brazílie, co se seznámili na nějaké podnikatelské akci v Černé Hoře a už měsíc spolu cestují po Evropě.
První z nich, Igor, byl zaujat mým foťákem. Prý jestli jsem fotograf. Já že ne, že mě to jen baví, ale že píšu články o cestování a k nim se lepší fotky hodí. Tak se ptal, jestli se živím tím psaním. Tímhle ne, to je taky jen koníček. A proč si nevydělávám svým koníčkem? No protože při množství času, co mi to zabere, a kolik obsahu jsem schopná vyprodukovat, by mi někdo musel platit 5–10k za článek. A to v Česku fakt nehrozí.
S druhým Brazilcem Luanem jsme navzájem hádali, odkud jsme. Jako nápovědu jsem mu řekla, že pocházím ze země piva. On na to, že jestli to uhodne, tak na jedno jdeme. Moc se mi nechtělo, ale řekla jsem si, že jeden výstup z komfortní zóny snad zvládnu. Uhodl a vzal mě do podniku Masoch na tmavý speciál s názvem Červené oči z lvovského pivovaru Pravda.
Skutečně mě překvapilo, jak příjemný večer můžu strávit při anglické konverzaci s cizím člověkem. A zjistila jsem, že jiní lidé vám můžou váš život ukázat v docela nové perspektivě.
Luanovi je 23, tak jsem mu říkala, že obdivuju, že už v tak mladém věku sám odjel přes půl světa a sám se uživí prací na dálku. Já ve 23 letech jela tak maximálně na týden do Rumunska. Jenže jak řekl Luan, ona taky před 8 lety byla úplně jiná doba.
O digitálním nomádství u nás tenkrát slyšel maximálně Adam Marčan, na internetu bylo podstatně méně informací pro jakékoliv plánování cest (Rome2Rio nebo spoje v Google mapách byly hudbou daleké budoucnosti), hotel nebo jízdenku jste přes internet většinou nezarezervovali, levných hostelů bylo pomálu a telefon uměl jen telefonovat a posílat SMS (ale mohli jste na něm hrát hada!).
Nejucelenější zdroj tak představoval pár let starý průvodce Lonely Planet, kde jste se fakt nedočetli, že nějaký vlak má výluku, autobus nejede, hostel zrušili a Ukrajina minulý týden zpřísnila podmínky vstupu.
Z toho plyne, že nemáme mít depresi při srovnávání s mladšími lidmi, protože oni mají úplně jiné podmínky a možnosti.
Navíc Luan pak pokračoval s vyptáváním:
- V kolika zemích jsem byla? Říkám, že v necelých 60. Ty jo, vzhledem k tomu, že naprostou většinu jsem navštívila v posledních 11 letech, to dělá průměrně přes 5 zemí ročně. To je vlastně docela cool. (Navzdory tomu, že v Evropě se ty země sbírají rychle, co mají říkat takoví chudáci Američani.)
- Kolika jazyky se aspoň trochu domluvím? Když nepočítám češtinu, slovenštinu a latinu (ha ha), tak asi šesti. A to mi dává dobrý základ porozumět si s většinou světa. Zbytek zvládneme rukama.
- Kdybych teď vyšla ze dveří a srazilo mě auto, byla bych spokojená se svým životem? Nebo bych byla radši, kdybych měla stabilní práci, dům a dvě auta? Vlastně ani ne…
Cestou zpět na hostel jsme se ještě dali do řeči se dvěma Ukrajinkami, kdy ony chvílemi mluvily ukrajinsky, já na ně rusky a Luanovi jsem překládala do angličtiny. Dali jsme si s nimi jakýsi tradiční červený drinčík s tradičním přípitkem a naučili se od nich pár ukrajinských nadávek a národní píseň Červona ruta. Jak moc je národní, jsem zjistila druhý den, kdy ji pělo celé náměstí.
A co z tohoto velmi dlouhého a trochu sebestředného postu plyne? Že až zase budu někdy smutná a budu přemýšlet, jestli bych sakra neměla se svým životem něco dělat, stačí se náhodného týpka na hostelu zeptat: „Hi, how are you?“, abych následně zjistila, že opravdu neměla.
A vy to zkuste taky.
P. S. Vesmír občas plní přání překvapivě rychle. O den později do Lvova dorazila Káťa a společně jsme zašly do podniku Opilá višeň na višňový likér. Ten jsme bohužel dostaly do papírového kelímku s sebou místo do krásných skleniček, co měly na místě. Inu řekly jsme si, že si tam druhý den zajdeme znovu a explicitně si vyžádáme skleničky.
Sotva půl hodiny později, kdy jsme seděly na chodníku naproti podniku, došli dva kluci, že jsou ve Lvově na rozlučce se svobodou, viděli nás tu, líbily jsme se jim, tak nám chtějí dát dárek. A strčili nám dárkovou krabici višňového likéru se dvěma skleničkami. Prostě jen tak. Takže teď máme skleničky vlastní a můžeme z nich pít třeba i z horských pramenů okolo Hoverly.
Prázdniny den 11–12 – Karpaty a výstup na Hoverlu
Vyrazily jsme s Káťou směr Karpaty s cílem dobýt nejvyšší ukrajinskou horu Hoverlu a přejít část hřebene. Konkrétní plány ovšem končily v nejbližší vlakové stanici Vorochta, odkud jsme doufaly, že se nám podaří nějak dostat k horské chatě Zarosliak, kde začíná výstup na Hoverlu.
Ukrajinci mají naštěstí turistickou infrastrukturu docela promakanou, takže nás hned před nádražím odchytl taxikář, že za 400 hřiven jede k Zarosliaku. Tolik se nám platit nechtělo, ale vzápětí se objevila dvojice z Kyjeva, která jela stejným směrem a podělila se s námi o náklady.
První den byl docela deštivý, rozhodly jsme se proto přenocovat pod střechou jakéhosi parkoviště u chaty a vyrazit do hor až druhý den, kdy Norové slibovali lepší počasí. Protože ale dost pofukovalo, napadlo mě se zeptat pána hlídajícího záchody, jestli nemá tip, kde by se dalo přenocovat, aniž by to stálo 450 hřiven jako v horské chatě. Řekl, že přímo v jeho domečku v podkroví za 150 hřiven.
Inu uložily jsme si věci a vyrazily na aklimatizační procházku (z ní jsou ty jediné hezké fotky). Večer jsme si pro zlepšení nálady koupily pěkně hnusné borůvkové víno, o kterém Káťa prohlásila, že chutná jako pančovaný Jupík. Kromě něj tu seženete domácí med, nakládané houby, sýry, víno všeho druhu, ale především pláštěnky, trekové hole a dokonce vám tu půjčí boty a návleky. Ukrajinci jsou zjevně horochtiví, ale chybí jim patřičné vybavení.
Druhý den dopoledne mělo ještě pršet, ale odpoledne už mělo spadnout jen 0,2–0,4 mm za hodinu. Usoudily jsme, že si aspoň nalehko vyběhneme na Hoverlu a až další den uvidíme, co dál. To byl teda pěkně pitomý nápad…
Nevím, kde udělali soudruzi z Yr.no chybu, ale sekli se v množství srážek tak o dvě desetinná místa. Trasa nahoru většinu cesty připomínala spíš potok, počasí bylo čím dál horší, nahoře foukal děsný vítr a přes mraky bylo vidět sotva na 10 metrů. Už chápu, proč Češi tak snadno umírají v Tatrách. My to zvládly relativně ve zdraví, jen oblečení bylo durch a z bot jsme vylévaly hotová jezera.
Po návratu nás Ivan naštěstí pustil do sprchy a ještě nás pozval na čaj. Se samohonkou, chlebem s domácí paštikou, špekem a okurkou k zakousnutí.
Večer ještě nastalo menší drama. Ivanova partnerka k nám do pokoje chtěla ubytovat osm úplně promočených skautů i s vedoucím, s čímž my jsme samozřejmě souhlasily. Jenže bylo zcela proti Ivanovu morálnímu přesvědčení, aby v jednom pokoji spali muži se ženami. Naštěstí to dobře dopadlo, mládenci u nás zůstali a Ivan se nám ráno moc omlouval za scénu.
Den 13 – Vorochta
Další den jsme usoudily, že ve stále mokrém oblečení a za deště na žádný hřeben nejdeme, protože bychom akorát dál mokly a nic neviděly. Navlékly jsme na sebe ty méně vlhké kusy, zbytek rozvěsily zvenku na batoh a suché ponožky do bot obalily igelitem. To je úplně boží fígl, který budu používat, jen příště to chce silnější igeliťáky, dost se totiž trhají.
Ivan nám zavolal taxík zpět do Vorochty a ještě před odjezdem nás pozval na snídani v podobě samohonky (3 panáky, protože dobří lidi pijí třikrát), zavařeného masa, špeku a naložených hub. A pak nám naskládal tašku domácích zavařenin všeho druhu jako dárek na cestu do Česka.
Hory nám protentokrát zůstaly zapovězeny, ale aspoň máme důvod se sem vrátit. A určitě budeme zase nocovat u Ivana. A kdybyste vy mířili k Hoverle, ubytujte se u taky a odkažte se na nás.
O přechodu Karpat tak žádný článek nenapíšu, protože sice teoreticky vím všechno (nasbíraly jsme od dalších poutníků rozumy, kde je nejlepší nocovat, odkud kam jít apod.), ale v praxi by to byl podvod, když jsem tam sama nedošla.
P. S. Mám tu hrozný problém s otázkou „How do you like Carpathian?“, protože anglická výslovnost [karpášn] mi zní jako carpaccio, takže mám chuť odpovídat: „Dala bych si, děkuji.“
V městečku Vorochta jsme na trhu potkaly paní, která pár let pracovala v Česku, tak jsme si docela popovídaly. Kromě toho, že říkala, jak se vyrábí šiškový nebo jehlicový med, se taky pochlubila, že její syn je mistrem Ukrajiny ve skoku na lyžích. Když si vygooglíte Vitalij Kaliničenko, uvidíte, že podoba tam je.
Jsem furt špatná z těch propršených Karpat, že jsme nic neviděly, protože podle fotek je ten hřeben prostě nádherný. Já jsem přitom celý život řádný Mrakoplaš. Během únorového týdne na Islandu nám sprchlo jednou, březnový týden v Irsku byl prakticky celý slunečný, dva týdny ve Vietnamu v období dešťů pršelo jen jednou asi 15 minut a v lednu v Bergenu mi místní říkali, že tak slunečný víkend neměli několik let. Asi přidám Káťu na seznam lidí, kteří mi kazí počasovou karmu.
Den 14–15 – Ivano-Frankivsk
V Ivano-Frankivsku jsme s Káťou byly na večeři v restauraci Desiatka, kde jsme si daly výborné pelmeně a ještě lepší víno. O pár dní později jsme zjistily, že někdy tou dobou skončili všichni hosté restaurace v nemocnici s nějakou otravou, dokonce to bylo v ukrajinských zprávách. Na naše plechové české žaludky si ale nepřijdou, nám nebylo nic.
Jednou z mála entit, která na Ukrajině má peníze, je církev. Ve vsi Pidmichaila kousek od Ivano-Frankivsku platí každá domácnost každý měsíc 20 hřiven. To by ještě nebylo tak hrozné, ale když si místní farář usmyslel, že chce zlatou střechu na kostel, chtěl po všech lidech příspěvek 500 hřiven (přičemž průměrný důchod je 1 800). Kdo nezaplatí, tomu po smrti neodslouží zádušní mši. Ve srovnání s tím mi český daňový systém rázem nepřijde tak hrozný.
Den 16 – Černivci
Na Ukrajině se dost řeší svatby. Pořádná svatba trvá 3 dny a zve se na ni aspoň 300 lidí. Zároveň se v sobotu dopoledne před každým kostelem stojí fronty na obřad a farář bere jednu za druhou. Dokonce i o fotografy se tu přetahují.
Níže na fotce z Černivci vidíte jeden focený pár a druhý, který čeká na stejný záběr. O něco později kolem prošel borec jen v kraťasech, otevřel bránu vpravo a začal na ní dělat shyby. Toho vyfoceného nemám, protože jsem měla celou dobu co dělat, abych si neslintala do kafe.
V Černivci je nejhezčí univerzita, jakou jsem kdy viděla. Postavil ji v letech 1864–1882 český architekt Josef Hlávka a dnes se tam dá jít na exkurzi. Průvodkyně se ptala, odkud kdo je. Jedna dvojice přijela až z Charkova, taková dálka! Ha ha, já jsem z Česka, říkala jsem si v duchu, a pak zjistila, že zatímco Brno je odsud asi 800 km, Charkov je 900…
Na jedné chodbě měli výstavu nějakých zajímavých architektonických památek, tak jsem začala studovat, kde najdu ten cool sloup, jestli je to tady ve městě. Pak jsem si všimla nápisu „Olomouc – Sloup nejsvětější trojice“. Byla to totiž výstava českých UNESCO památek.
Stává se u mě hezkou tradicí, že poslední večer v nějaké zemi jdu utratit zbývající peníze za jídlo. Teď jsem se nemohla rozhodnout, co z ukrajinské kuchyně bych ještě ochutnala, tak jsem skončila v gruzínské restauraci.
Nechala jsem si od číšníka doporučit červené víno. Mávnul někam do jídelního lístku a řekl: „This one is good and this is very good.“ Samozřejmě jsem si dala to „very good“ a doufala, že cena 150 hřiven se vztahuje na láhev. Nevztahovala. Tak jsem po nejdražším steaku v životě měla i nejdražší víno. Ale stálo za to. Mít na ně, koupím si celou láhev.
Když mi číšník donesl chinkali, zeptal se, jestli jsem u nich už někdy byla a vím, jak je správně jíst. To mě dost urazilo. Vypadám snad jako člověk, který neví, jak jíst chinkali?!?
P.S. O Ukrajině jsem napsala i praktičtěji laděný článek, jak se sem dostat a co tu kde vlastně vidět a dělat.
Další části
Evropské prázdniny 2021 I. – Polsko
Evropské prázdniny 2021 II. – Ukrajina
Evropské prázdniny 2021 III. – Rumunsko
Evropské prázdniny IV. – Z Maďarska, přes Itálii do Slovinska
Evropské prázdniny V. – Bosna a Hercegovina