Nejvyšší pevninské pohoří v Portugalsku je celé zároveň národním parkem – Parque Natural da Serra da Estrela. Na nejvyšší vrchol Torre (1 993 metrů) sice vede silnice, ale zbytek hor je divoký a pustý. Na délku měří celé pohoří zhruba 180 km, na šířku ho pohodlně přejdete za 2–3 dny.
Serra da Estrela v překladu znamená Hvězdné hory. Jedná se o nejvyšší portugalské pevninské pohoří (vyšší je Ponta do Pico na Azorech), většinu ho tvoří náhorní plošiny a s výjimkou výstupu na nejvyšší horu se jde víceméně po rovině přes kamenité a travou zarostlé pláně.
Jak se k Serra da Estrela dostat
Do Portugalska doletíte nejlevněji z Vídně s Ryanairem do Lisabonu nebo Porta, případně z Prahy s portugalskými aerolinkami TAP.
Po Portugalsku se dá pohodlně cestovat vlakem, jízdní řády i jízdenky najdete na webu portugalských železnic. My jsme si trasu naplánovali tak, abychom začínali i končili ve městě s vlakovou stanicí, ale kvůli problémům s rezervací jízdenek jsme nakonec využili autobusy společnosti Rede expressos. Jezdí po celém Portugalsku, jsou spolehlivé, relativně pohodlné a při rezervaci předem i levné.
Kdy vyrazit
Letní sezóna oficiálně začíná 1. června, ale myslím, že v létě se tam vypravují jen velcí teplomilci nebo sebevrazi. My vyrazili na začátku května, kdy byly teploty přes den ještě příjemné a v noci už nebyla příliš zima. Nejvyšší nadmořská výška, kde jsme spali, byla kolem 1 500 metrů a teplota v noci neklesla pod 10 stupňů. V dubnu ještě místy hrozí sníh a hlavně podmáčená půda.
Jarní termín má i další výhodu – budete tu skoro sami. Vrchol Torre je snadno přístupný a je na něm restaurace, takže se tu lidi ještě objevují, ale na zbytku cesty jsme potkali přesně jednoho člověka. Dvě noci jsme spali v kempech, které sotva otevřely, byly skoro prázdné a platili jsme kolem 3–4 eur na osobu.
V zimě je to oblíbené lyžařské středisko.
Co s sebou
Základem jsou pohodlné boty. Terén není náročný, stačí nízké trekovky nebo trailovky. Místy může být mokro, takže volte spíš boty, co rychle uschnou.
Na vrcholu můžou být teploty sotva nad nulou a i když v nížině budete mít kraťasy a triko, přibalte si aspoň jednu teplou mikinu nebo bundu. Hodně tu fouká a určitě oceníte neprofukavou vrstvu.
My jsme s sebou měli stan a vřele ho doporučuju, opět kvůli větru a nevyzpytatelnému počasí, případně i kvůli hmyzu. Nejsou tam nikde žádné stromy, takže s celtou si nevystačíte.
Trasu jsme měli naplánovanou tak, že jsme vždycky ráno a večer byli u zdroje pitné vody, ale jinak se vám bude hodit filtr. Nahoře nejsou prakticky žádné pramínky s nezávadnou vodou a z jezírek či přehrad bych radši nepila.
Plánovaní trasy
Naše trasa vypadala následovně, naplánovali jsme ji tak, abychom nejprve zdolali nejvyšší vrchol a pak už šli víceméně jen dolů:
- den – příjezd z Lisabonu do Covilhy, dokoupení zásob a cesta k přehradě Albufeira da Cova de Viriato, kde jsme nocovali. Nevím, jestli se to smí, ale zalezli jsme do houští a nikdo nás neviděl. Případně se dá přespat v turistické ubytovně HI o kus níže.
- den – výstup na Torre, cca 18 km do kempu Parque de Campismo do Vale do Rossim.
- den – 21 km do kempu Parque de Campismo Curral do Negro (není na Mapách.cz, objevili jsme ho náhodou na Googlu).
- den – ráno cca 3 km do Gouveiy a odjezd do Porta.
Samotný přechod by se dal zvládnout i za 2–3 dny, ale nám to takhle pěkně vyšlo s nocováním v kempech. Navíc z/do Covilhy i Gouveiy jedou asi tři autobusy denně, tak je fajn cestu plánovat i s ohledem na spoje.
Přechod Serra da Estrela
Jak je z mapy vidět, z Covilhy na Torre se jde dost po silnici, jen občas si to turistická značka někde zkrátí. V mapě to není vidět, ale podle místního značení se dát většina silniční úseků obejít, jen to místo 16 km vychází skoro na 25. Po silnici se jde překvapivě pohodlně, 1 300 výškových metrů jsme zdolali asi za 5 hodin, a to ještě proto, že jsme dost bloudili v posledním úseku.
Na hoře Torre je 7 metrů vysoký obelisk, aby dosáhl celkové nadmořské výšky 2 000 metrů. Kromě něj tam najdete obchod a restauraci s dobrým jídlem a nepříliš vysokou vysokohorskou přirážkou. Až do prvního kempu je to zároveň poslední možnost, kde dobrat zaručeně pitnou vodu.
Web VisitPortugal.com sice tvrdí, že v parku je 375 kilometrů značených tras, ale s tím značením je to trochu pofidérní. Hned první den jsme se shodli, že by jim sem měl Klub českých turistů přijet udělat školení, protože značkami tady opravdu šetří a ještě je obvykle dávají na místa, kde nejsou vůbec potřeba.
Navíc se často neshodují s tím, co tvrdí Mapy.cz. Mezi přehradou Albufeira da Cova de Viriato jsme bloudili po naprosto neprošlapané křovinaté planině a jen místy nás naváděli kamenní mužici.
Po zkušenostech odsud a z jednoho parku v jižním Portugalsku se nám nejlépe osvědčil tento způsob orientace:
- Trasy, které si doma naplánujete podle Map.cz, berte jako orientační. V praxi můžou být značené trasy někde úplně jinde a bude jich pravděpodobně o dost víc.
- Na začátku najděte rozcestník, prostudujte si místní mapu, pro lepší pochopení ji porovnejte s tím, co tvrdí Mapy.cz, a vyrazte po příslušných značkách.
- V terénu se držte vyšlapaných stezek. Sekundárně se dobře orientuje podle kamenných mužiků, jsou od sebe nadohled.
- Značky jsou zpravidla nakreslené na zemi, v lepším případě aspoň na kameni, protože tu nejsou žádné stromy. To bohužel ale znamená, že je většinou vidíte až v případě, kdy na ně stoupnete. Zkrátka doporučuju se v průběhu cesty na značky moc nespoléhat. Když už, tak na křižovatkách, a směr čas od času hlídat pomocí mapy.
Tipy a zajímavosti
Při cestě z Covilhy půjdete přes vesničku Penhas da Saude. Je tu restaurace Casa do Clube, kam stojí za to jít na oběd nebo večeři. Milý majitel doporučí to nejlepší z jídelního lístku a pokud budete mít štěstí, narazíte na živou produkci místní tradiční hudby.
Uprostřed hor je vesnička Manteigas. Na Mapách.cz se zdá docela velká, ale je to dědinka, kde mimo sezónu chcípl pes a jezdí tu akorát jednou denně autobus do Covilhy nebo Guardy, zpravidla v brzkých ranních hodinách. Navíc abyste se do vesnice dostali, musíte z trasy sejít skoro 800 výškových metrů, takže to není dobré místo na doplnění zásob.
Jižní část trasy mi přišla divočejší, rozmanitější a zajímavější, i když mnohem horší na orientaci a špatně značená. 3. den už se většinu trasy šlo po výrazných cestách a krajina začala připomínat spíše pastviny. Na severu jsme viděli spoustu uschlých stromů, které připomínaly naše kůrovcové kalamity, ale pak jsme se dozvěděli, že tu v roce 2017 řádil velký požár a všechny stromy spálil.
Z tohoto pohoří pochází plemeno Estrelský pastevecký pes. Nabízí se tedy, že byste tu na něj mohli narazit. My jsme naštěstí nepotkali ani psy, ani stáda, která by měli hlídat.
