Tenhle článek není zrovna zážitek z cest, ale bohužel nemám na blogu rubriku pro úvahy. Zato mám potřebu vyjádřit svůj názor. Zdá se mi, že se v posledních letech začali cestovatelé předhánět o to, kdo z nich cestuje víc cool, punkově, lowcostově, na dřeň a světelné roky za hranicemi běžné komfortní zóny.
Nechápejte mě špatně, myslím si, že je skvělé, když někdo půl roku stopuje po Africe nebo jede z Bangkoku domů tuk-tukem. Už proto, že nám všem ukazuje, že to jde, a inspiruje další lidi k dobrodružným cestám a překonávání sebe sama.
Co mi ale vadí, je tendence ohrnovat nos nad lidmi, kteří cestují “obyčejně” nebo “mainstreamově”. Jako by některé destinace byly lepší než jiné, stop byl nejlepší způsob přesunu z místa na místo a platit za ubytování se stalo přežitkem pro masňáky, kteří si to neumí zařídit jinak.
Přijímání vs. zneužívání pohostinství
Opravdu mi nepřipadá nic obdivuhodného nebo následováníhodného na tom, nechat se letadlem dopravit do nějaké rozvojové země a čekat, že se tam o mě všichni postarají, protože už se nemůžou dočkat, až mě budou moct ubytovat ve svém obýváku a pořádně nakrmit. Zvlášť v lokalitách, kde by můj plat vystačil na živobytí celé vesnici.
Ano, čím dále na východ od nás jedete, tím jsou lidé zpravidla pohostinnější. Když se budete toulat po balkánském, kavkazském nebo středoasijském venkově, nebudete dělat nic jiného než odmítat pozvání na čaj, domácí pálenku nebo šašlik. Často následované právě i nabídkou noclehu.
Rozdíl ale je přijmout pozvání, když přijde, a jet tam s nastavením, že se každý večer nasáčkuju k někomu domů, abych ušetřila za jídlo i nocleh. Považuju to za nefér zneužívání vrozené pohostinnosti, zvlášť když se s vámi o jídlo dělí lidé, kteří ho sami moc nemají.
Obecně mám problém s tím brát si cokoliv od lidí, kteří jsou na tom materiálně nebo finančně hůře než já. Uznávám, že mám lehce nadprůměrný plat, ale ať jste sebechudší český student, pořád jste na tom výrazně lépe než většina východoevropanů nebo jihoasiatů.
Blízká setkání s místními
Nemyslím si, že dovolená strávená v hotelu je jakýmkoliv způsobem horší nebo méně zajímavý zážitek než spaní přes couchsurfing. Já jako introvert mám s očekávanou interakcí s hostitelem vyloženě problém, takže si radši zaplatím za to, že na mě maximálně 5 minut mluví recepční.
A že nepoznáte místní kulturu? Ano, do mentality místních a do toho, jak opravdu žijí, nejlépe proniknete tak, že se s lidmi prostě budete bavit. Ale musí to být za každou cenu cílem? I pouhým pozorováním se toho dozvíte víc než dost o fungování dané země. Navíc každý názor, se kterým se setkáte, je subjektivní a nemusí vůbec odrážet mínění nebo přesvědčení zbytku národa.
To samé platí o stopování. Jakkoliv jsem ho sama často využívala a v některých lokalitách je to nejpraktičtější a nejrychlejší způsob dopravy, opět si ho více užijí extrovertnější povahy. Udržovat pozornost a aspoň občasně konverzovat s řidičem, často v jazyce, z nějž rozumím pár slov, je psychicky dost náročné. Pokud si chci na dovolené odpočinout, jezdím vlakem, kde se necítím blbě, když hodiny jen koukám z okna a mlčím.
Měl by za to nade mnou někdo ohrnovat nos, že nejsem dobrodružný typ? Mrkněte se na moje zápisky z dovolené v Asii na začátku roku 2020 nebo dvouměsíční letní prázdniny v roce 2021 a posuďte sami.
Podobně nerozumím tomu, proč některé destinace považujeme za víc cool než jiné. Respektive samotnou atraktivitu těch destinací ještě chápu. Logicky nás více přitahují vyprávění z neznámých a exotických zemí než třeba od moře v Chorvatsku. Ale povyšovat se nad někoho, protože letos jede “jenom do Chorvatska”, zatímco já projela Vietnam a chystám se do Běloruska, mi přijde jako nemístná snobárna.
Proč cestovat?
Ano, cestování je skvělé. Rozšiřuje lidem obzory. Stáváme se díky němu otevřenější a tolerantnější vůči jiným lidem a kulturám. Máme menší strach z neznáma, více se otrkáváme. A potenciálně se i díky různým nesnázím učíme, jak si sami poradit daleko od domova.
Nehledě na to, že podle mých zkušeností, čím více cestujete, tím více si uvědomujete, jak se v Česku máme krásně. A oceňujete, jak skvěle to tu vlastně funguje.
Já sama bych sice cestování doporučila každému, ale zároveň chápu, že ne každému se cestovat chce. Někdo na to není stavěný. Má rád svůj klid, bojí se neznámých destinací nebo ho cestování prostě neláká a cizí země ho nezajímají. A to je naprosto v pořádku. Mě taky nezajímá spousta věcí, o které bych se zřejmě kvůli rozšíření svých obzorů zajímat měla. Například politika nebo společenské dění.
A když už někdo jede na týden kempovat na Slovensko, s rodinou k moři do Itálie nebo na organizovaný zájezd na zámky na Loiře, je horší cestovatel, než kdyby sám prostopoval Bosnu nebo Botswanu? Kdo to určuje? A kde je hranice, co už je dostatečně cool?
To, do jakých zemí jedete, je přece výhradně záležitostí osobního vkusu, případně peněženky. Dovolená v Rakousku může být podstatně divočejší než v Thajsku. Slovenská příroda leckomu přijde úchvatnější než skandinávská. A projít se po pařížském předměstí často připomíná návštěvu Senegalu.
P. S. Pokud jste ze mě někdy měli pocit, že nad některými destinacemi sama ohrnuji nos (typicky nad zeměmi západní Evropy), nebylo to proto, že bych si o nich myslela něco špatného. Jen mému osobnímu vkusu momentálně více sedí východní země a srdce mě táhne tam. Zároveň ale musím dodat, že třeba v Itálii jsem během uplynulých 23 let byla devětkrát a pokaždé se mi tam líbilo.
